Skočit na obsah Bechyně

Bechyně

Památky

Turistické informace

Zajímavosti

Penzion Golf
Cena od: 600 Kč os./noc
Penzion U Růže
Cena od: 300 Kč os./noc
Přidat hotel 
Víte že…

Víte, že Českosaské Švýcarsko ukrývá největší skalní most v Evropě? Je jím Pravčická brána, ke které se dostanete z malebné obce Hřensko, ležící při březích Labe kousek od hranic s Německem.




Bechyňský zázrak

Tradice poutí a poutních procesí je hluboce zakořeněna v naší historii, největší rozmach zaznamenala v období baroka. Poutníci často přicházeli na svatá místa i z několik dní vzdálených regionů, aby se zde octli blíže Bohu, vyprosili si pomoc či útěchu nebo mu vzdali chválu. V neposlední řadě je sem lákala i dobová „komerce“ – poutní stánky s různým zbožím a umělecká krása uctívaných památek.

V jižních Čechách bychom takovýchto poutních míst našli mnoho desítek, stejně tak je historie bohatá na zprávy o zázračné pomoci a uzdraveních prostřednictvím kultovních předmětů. Jedním z takových míst je i františkánský klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Bechyni.

Uctívanými zázračnými předměty se zde staly tzv. „tři svaté obrazy“, často znázorňované na poutních svatých obrázcích. Slovo „obraz“ zde však musíme chápat ve smyslu „zobrazení“, nejedná se totiž o obrazy, ale o tři sochy. Prameny je označují jako „dwognásobný“ obraz Panny Marie Bolestné (tedy dvě Piety) a Ukřižování Páně. Plastiky Panny Marie Bolestné jsou obě gotické, Ukřižování je mladší, z druhé poloviny 16. století.

Úcta k těmto památkám začala prudce stoupat na samém počátku třicetileté války, neboť se jim podařilo téměř „zázračně“ přestát řádění stavovského vojska generála Jana z Bubna, jehož vojáci v září roku 1619 zničili téměř celý mobiliář kláštera, dokonce vnikli i do hrobky rodu Šternberků a ostatky zemřelých rozházeli po kostele. Mezi lidmi se pak krátce nato začaly šířit zprávy o zázracích, které se v kostele odehrály. Často je cituje i literatura, jednotlivé verze se však od sebe značně liší. Naštěstí se dochoval protokol z roku 1644 s názvem „Osvědčení zázraků v klášteře františkánském“, v němž dal majitel bechyňského panství, Jan František ze Šternberka, zaznamenat výpovědi očitých svědků, aby se dobral skutečného jádra věci.

Přestože se jednotlivé výpovědi poněkud rozchází, je záznam vzácným svědectvím z pohnutých dob, kdy nešťastní bechyňští obyvatelé pomoc shůry skutečně potřebovali. Jistá Voršila pekařka dosvědčila, že viděla, jak jeden z vojáků hodil na krucifix kámen, ten se však odrazil a udeřil vojáka takovou silou, že „víc mrtvý než živý z kláštera byl vyveden“. Další čtyři měšťané vypovídali, že když se pak ostatní vojáci posmívali Ukřižovanému, obklopila kříž tak silná záře, že je zachvátila nepopsatelná hrůza. Měšťan Jan Legát pak do třetice v souvislosti s křížem popisoval, jak jeden z vojáků odsekl část krucifixu, ta odlétla a vypálila mu na rtech znamení, jehož se do smrti nezbavil.

Větší soška Panny Marie přišla při plenění dokonce o hlavu. Měšťan Ondřej Švec vyprávěl, jak jí jistý mušketýr „hlavu sťal“ a rouhačnými slovy se zhanobené soše posmíval v tom smyslu, že ji měl raději nechat celou, protože je hezká a měl by pěknou milenku (otrlý mušketýr použil poněkud neslušnějšího výrazu začínajícího na k...). Jak však vyřkl tuto větu, „zařval jako vůl“ (citát Ondřeje Švece) a padl jako podťatý. Když se pak probral, žádal sochu o odpuštění.

Měšťan Martin Truhlář líčil tuto událost jinak, dotyčný mušketýr prý odnesl hlavu do domu Petra Hrnčíře, položil ji na stůl a hrubě jí nadával, z čehož se nakonec pomátl na rozumu. Soused Jan Partl naopak tvrdil, že Mariina hlava zůstala v kostele, neboť když sem po odchodu vojáků přišel tehdejší bechyňský primas (první konšel) Petr Cyrus, zvedl ji ze země a hlava prý pootevřela ústa, jako by chtěla promluvit.

Poslední ze tří zázračných památek, menší soška Piety, unikla ohni. Primas Pavel Stepanides dosvědčil, že na vlastní oči viděl, jak vojáci rozdělali na hřbitově u kostela oheň a pálili veškeré zařízení chrámu. Vhodili sem i Pietu, dokonce třikrát po sobě, ale soška vždy sama z ohně vyskočila ven.

Zprávy o zázracích brzy přesáhly hranice bechyňského panství a do kostela začaly proudit zástupy poutníků. V roce 1674 nechal Jan Norbert ze Šternberka přistavět k jižní stěně kostela novou kapli, pro niž dal zhotovit nový oltář, kam umístil Ukřižovaného Krista a větší z obou Piet. Davy poutníků však postupem času stále narůstaly, poslední majitelka z rodu Šternberků, Marie Terezie provdaná Paarová, proto nechala v roce 1725 postavit na místě staré kaple kapli větší. V té době dosáhly uctívané předměty největšího ohlasu, na každý mariánský svátek se zde konaly poutě, hlavní pouť pak vždy na patrocinium Nanebevzaté Panny Marie (15. srpna).

U těchto příležitostí byly vydávány drobné tisky s vyobrazením zázračných soch a zpravidla i popisem zázraků – jak těch z roku 1619, tak i novějších. Úcta poutníků byla jistě velká a nelze pochybovat o významu slov „víra tvá tě uzdravila“, některé z popisovaných událostí však skutečně nezbývá než odeslat do říše nadpřirozených úkazů, lidským rozumem zcela nepochopitelných.

Například 10. května 1740 byl zázračně uzdraven synáček Václava Salaby, řezníka a radního města Týna, který si vidličkou vypíchl oko. „Přímluvou svatého obrazu vypíchnutého oka opětně nabyl“. Rodina Salabova byla velmi zbožná, k čemuž jistě přispěl i popisovaný zázrak, z 11 dětí Václava Salaby se dvě dcery staly řeholnicemi. Syn Matěj (snad právě onen zachráněný) se rozhodl věnovat bohulibé činnosti a vypracoval se na uznávaného pražského lékárníka, jehož císařovna Marie Terezie obdařila titulem prvního dvorního lékárníka Království českého.

11. července 1739 přísahal Ondřej Kuba, šenkýř z Vysokého Hrádku, že při modlitbě k bechyňské Panně Marii „ztracenou řeč nabyl“. Maryana Mouždorffowá z Týna děkovala Panně Marii za záchranu života, neboť „z kusu zastřelená i s dítětem mohla býti“ (kus = těžká palná zbraň, dělo). V kterém roce a u jaké příležitosti se jí mohlo toto neštěstí přihodit bohužel prameny nezaznamenaly, pravděpodobně se událost seběhla rovněž někdy ve čtyřicátých letech 18. století v průběhu válek o rakouské dědictví, kdy se několik vojenských střetů odehrálo přímo na území města Týna nad Vltavou. O zázračné moci bechyňské Piety svědčil také týnský měšťan Pavel Jedlička, který díky slibu Panně Marii nalezl ztracenou věc.

O tradici a poutní místo pečovali po několik staletí bechyňští františkáni, na počátku 20. století však zájem o poutě do Bechyně poklesl. Podobný osud zažívala i jiná poutní místa, kde se neodehrávaly žádné „nové“ zázraky. V dubnu r. 1950 byl klášter násilně vyklizen. Teprve zákon z 19. července 1990 navrátil klášter do majetku řádu Menších bratří – františkánů province sv. Václava, jak zní oficiální název řádu. Pouť o svátku Nanebevzetí Panny Marie zůstala nadále hlavní poutí.